V této sekci sdílíme naše zkušenosti a teoretické základy, ze kterých vychází konstrukce Digie35. Nejde jen o skenování, ale o pochopení fyzikální podstaty filmového materiálu.
⚖️ Evoluce: Štěrbinové skenery vs. Digitální stěna
Tradiční skenery (Nikon Coolscan apod.) pracovaly na principu lineárního čtení (R, G, B + IR kanál).
- Limity starých metod: Extrémně pomalé, dnes již servisně neudržitelné a s malou hloubkou ostrosti.
- Cesta Digie35: Využíváme moderní digitální stěnu (fotoaparát). Elektronická závěrka eliminuje mechanické opotřebení, což je u masové digitalizace (tisíce políček) kritický faktor. Nelze jednoduše bez složité úpravy fotoaparátu snímat v IR spektru, jelikož to je účinně odfiltrováno filtrem před čipem.
🔍 Optické výzvy a ostření
- Problém zvětšení 1:1: Pokud má makro objektiv minimální zvětšení 1:1 (např. Canon MP-E 65mm), nelze zaznamenat perforaci ani okraje. Digie35 proto preferuje optiku 70–105 mm, která umožňuje „poodstoupit“ a zachytit políčko v celém kontextu. U APS-C fotoaparátu je třeba zmenšení odpovídající crop faktoru.
- Ostření na zrno: Pro maximální preciznost doporučujeme ostřit manuálně při plně odcloněném objektivu přímo na strukturu filmového zrna, a až poté clonit na pracovní hodnotu (typicky 1–2 clony nad základní světelnost, výjimka je např. Rodagon, který už je optimalizován na f/4).
- Geometrie: Klíčová je absolutní rovnoběžnost čipu a předlohy. I minimální odchylka vede k neostrosti v rozích, kterou nevyřeší ani vysoké clonění (vliv difrakce). Vinětaci objektivu lze v postprocesu řešit aplikací profilu objektivu. Při volbě objektivu je třeba zejména přihlížet k jeho kresbě v rozích.
- ISO: Pro omezení šumu čipu se používá co nejmenší ISO. Typické expoziční časy se pohybují mezi 1/50 a 1/8. Ty jsou dostatečně rychlé a v porovnání s ukládáním souborů mimo fotoaparát zanedbatelné
- Rozlišení: Je třeba zvážit kompromis mezi snahou o maximalizaci detailu vs. velikost souboru. Rozlišení čipu je větší než rozlišení filmu a tak už neposkytuje detaily. Také otázka rychlosti, zda není lepší archív zdigitalizovat ne v maximální možné kvalitě a případně zdigitalizovat výstavní kusy znova s maximální "péčí"
🧪 Specifika historických materiálů
Digitalizace není jen o barvě, ale o pochopení struktury vrstev.
- Orientace emulze: Pro minimalizaci vlivu nehomogenity podložky je ideální orientovat film fotovrstvou směrem k objektivu. Ovšem to vede k překlopení obrazu proti předloze.
- Barevná rekonstrukce: Používáme RGB LED s CRI 95+. Hardwarové ladění barevných složek je jediná cesta, jak čistě digitalizovat staré barevné procesy.
🏛️ Historické barevné rastry (Legacy)
Při vývoji bereme v úvahu i exotické historické metody, které vyžadují specifické nasvícení:
- Autochrome (Lumière, 1903): jedna z prvních komerčně úspěšných metod pro barevnou fotografii a filmování na počátku 20. století. Tato technologie byla vyvinuta v roce 1903 firmou Lumière a využívala náhodnou mozaiku barvených bramborových škrobových zrn v barvách červené, zelené a modré (RGB), které fungovaly jako filtr pro záznam barevného obrazu. Vyžaduje difuzní světlo a vysoké rozlišení pro zachycení textury filmu.
Autochrome desky byly populární až do 30. let 20. století, než byly nahrazeny pokročilejšími technologiemi jako Kodachrome a dalšími barevnými filmovými procesy. - Dufaycolor (1930s): Tato metoda byla vyvinuta francouzským inženýrem Georgesem Dufayem v 30. letech 20. století. Její princip spočíval v použití speciálního filmu, na němž byly barevné body (drobné filtry v RGB) naneseny pravidelně ve formě mřížky (réseau). Tento film byl ve své podstatě podobný Autochromu, ale s pravidelně uspořádanými body, což znamenalo lepší kontrolu nad výslednými barvami.
Dufaycolor byl v určitém období používán k barevné fotografii a filmování, ale nikdy nezískal takovou popularitu jako jiné barevné filmové procesy, jako například Kodachrome, které se objevily později. Zde je kritická přesná kolmost osy snímání, aby nedocházelo k interferencím s mřížkou.